Zážitkový výlet do Tatralandie

Svojí ženu zbožňuju. A tak jsem souhlasil, že si uděláme s dětmi pěkný výlet do slovenské Tatralandie. Sjedeme pár tobogánů, ohřejeme se pod stínem úmělých palem, olízneme paraplíčko drinku z bazénového baru a ve volných chvílích budeme inhalovat zdravý tatranský vzduch. Dokonce i výlet na Štrbské pleso Zubačkou jsme naplánovali. A rozhodli se jet vlakem. Lehátkovým.

A to byla chyba.

ODJEZD

První překvapení nastalo po příchodu do kupé vlaku Regiojet. Čekali jsme pěkné prostorné kupé s povlečenými postelemi a čekal na nás vagón z osmdesátých let. Minimum prostoru, povlečení v igelitech a po chvíli i starý dobrý zvuk kolejí. Obsadili jsme tedy každý volný kout kupátka a doufali, že zbylé dvě postele zůstanou volné. Nezůstaly. Maminka s dcerou, vybavené na horskou tůru, se nezalekly absence místa v kupé a do zbylých prostorů vměstnaly svá skromná zavazadla.

A pak jsme zjistili, že jsme ve špatném kupé.

Asi díky radosti z výletu (ironie) jsem se špatně podíval a obsadili jsme místo třem šohajům s rumcajsovskými klobouky. Přítomné dámy se ještě pokoušely chasníky poslat na naše právoplatné uhrazená lehátka ve vedlejším kupé, ale početně to nesedělo, tak jsme začali migraci o 10m dál. Vlak už jel, pěkně to házelo a chodbička byla plná lidí, co jeli na stojáka. Asi jsem dlouho nejel vlakem a považoval cestu v chodbičce směr Košice za něco, co se už dobrých pár desítek let nedělá. A vono jo.

V druhém kupé již naši spolunocležníci byli a obsadili notnou dávku místa, které jsme na první pokus měli my. Pech. Vyplnili jsme tedy našimi čtyřmi objemnými kufry zbytek prostoru a narážejíc jeden do druhého se vrhli na povlékání peřin a cestu do hajan. Děti se bavily a užívaly si prostřední „palandu“ 🙂

Cesta v horizontální poloze probíhala dost nekomfortně. Klárce foukalo nejdřív na nohy, já zas měl každou chvíli pocit, že jedno z dětí padá do uličky a je ho třeba chytit. Do toho vlak masivně házel (prostě jako za starejch časů) a měli jsme na výběr – mít hlavu v úzkém prostoru mezi stolkem, záclonami u průduchu ventilace a mít ji permanentně překrvenou, nebo na druhé straně, kam zas svítilo a linuly se výkřiky z chodbičky.

Děti spaly celou cestu jako neviňátka. Nakonec jsem uvítal budík cca ve půl čtvrté. Kolem čtvrté máme příjezd do Liptovského Mikuláše, tak ať jsme ready.

Probudil jsem děti, došli jsme se vyčůrat na původní šlapací záchod a letmo začali balit. Procházející „stewardka“ hlásila zvučnou slovenštinou „25 minút meškanie“. Ok, získali jsme čas. Odpočítal jsem na svých velitelských hodinkách časový posun výsadku a uklidnil se.

Přibližně za deset minut Klárka vykřikla „Ty vole, Liptovský Mikuláš“ a začaly se dít věci.

Čas se zastavil, rozmazal a stal jaksi tekutým. V matných vzpomínkách slyším útržky výkřiků a rozmazanou postavu mé ženy, které s jednou botou nazutou (druhou jen v ponožce) nadzvukovou rychlostí transportuje postupně děti, kufry, bundy, a další náruče věcí 15m ke dveřím vlaku a tři schody na perón. Já hned poté co šok odezněl, začínám sundavat naše megakufry uložene u hlav našich spolunocležníků. Na ohleduplnost není čas. Doufám, že je to moc nebolelo. Finální skoro tleskačovský čelindž byl vytáhnout kufr zpoza žebříku vedoucího do vyšších pater. Nešel ani doleva, ani doprava. V hlavě slyším pískot píšťalky značící brzký odjezd vozu a kufr je stále zašprajclej v potemnělém kupé. Dám do toho všechno, vyškubnu ho nejspíš i s žebříkem a nejbližší pryčnou a běžím chodbičkou ke dveřím. Skáču na perón, vlak se rozjíždí a do tváří nám vane čerstvý tatranský vzduch rozháněný odjíždějící vlakouvou soupravou žluté barvy. Takže zatím vše podle plánu.

Je 4:17, tep mám 180 a stojíme všichni čtyři jako jediní vystoupivší pasažéři na peróně vlakové stanice Liptovský Mikuláš.

A počítáme ztráty. Kupodivu ve vlaku zůstala jen Kubova flaška. Chlácholíme se tím, že do ní určitě uvolňovaly ftaláty a že je dobře, že jede směr Košice. Kuba to nese statečně.

 

Přistavené taxi nás veze do Tatralandie, bereme klíče od našeho hobittího domečku v areálu a po rychlé sprše usínáme. Klárce není dobře. Byla už načatá před cestou a lehátkový zážitek ji dorazil.

Tatralandie den 1.

Pokud plánujeme dovolenou, Kubu zajímá jenom jedna věc. Jestli jsou tam švédské stoly. V Tatralandii byly. A byly retro. A měli tam utopence. A pomazánku z droždí.

Dnešek je podle předpovědi jediný den, kdy má být hezky. Takže i po několika hodinách spánku a snídani vyrážíme směr zubačkou na Štrbské pleso.

Svítí sluníčko a vrací se nám dovolenková nálada. Je všední den a na Slovensku svátek nemají, takže je tu málo lidí. Tentokrát vystupujeme z vlaku pozvolna a v klidu a nahříváme se Liptovským sluncem.

A vydali se směr Zubačka. Ještě jsem dětem na u chodníčku stojící ukázce ozubených kol didaktickým způsobem popisoval principy fungování této technologické rarity, ale přibližně v polovině výkladu jsem u ozubů zůstal osamocen. Děťátka spolu s maminkou již zevlovala nahoře u vagónů 🙂

Na Štrbě bylo krásně, obešli jsme část kolem zubačky, byly se podívat u bizár schodového grandhotelu Panorama a zastavili v místni kolibě na trochu toho tradičního slovenského jídla.

Po vydatném obědě jsme vystoupali o několik desítek výškových metrů, abychom spočinuli v okolí uber-luxusního hotelu Kempinski High Tatras a kolemstojících apartmánů s velkým proskleným spa. Jelikož je hezky a máme čas, vydáváme se na procházku kolem plesa. Panoramata jsou supercool, takže kráčíme, bavíme se dřevenými sochami, testujeme znalost Slovenčiny a já střídavě, v rámci tréninku, nosím žižlouny na krku.

Na konci cesty si děti ještě zatočily pár koleček na řetízkáčí poháněném mnou a už jsme fičeli zubačkou zpátky dolů a pak vlakem a tágem zpátky do našeho domečku.

Tatralandia den 2

Posilnění utopenci jsme byli dnes rozhodnuti ponořit se do vln akvaparku. Na recepci nás očipovali a my doťapali těch 500 metrů do bazénů. Ihned se nás chopila místní zřízenkyně a odvedla nás do klidnější sekce pro rodiny s dětmi. Čipem jsme zamkli skřínku a vyrazili mezi mnohé bazény, palmy a lehátka. Lehátek tam bylo mraky, ale na každém z nich ležel ručník, nebo člověk. Více leželo ručníků, kterými si dříve příchozí vykolíkovali své plážové území tak důkladně, že jsme složili svá zavazadla vedle palmy a vrhli se do bazénů. Voda byla fajn, v laguně byly rybky za sklem, slanná voda pálila do očí a vodní děla stříkala vodu za 1EURo a všude bylo mraky lidí. Děti si to užívali a my s Klárkou vyrazili k bazénovému baru. Ačkoliv u baru moc lidí nebylo, dostala se na nás řada po dobrých 15ti minutách. Drinky nebyly špatné.

A pak přišly tobogány. Jak ty, kde se jezdí na gumové podložce, tak ty, do kterých se vrháte na „raftech“. Jeden vedl dokonce venkem, kde jste se točili v sifónu, aby jste pak propadli dírou zpět dovnitř. Hned při první jízdě jsme to tam s Kubou vzali bokem a docela zážitkově se vyklopili.

Celý akvapark byl vyzdoben stylem mexický halloween – tj. lebky, smrtky a všemožné květinové varianty téhož.

Tatralandia den 3

Třetí a předposlední den výletu jsme si spestřili bowlingem hned po snídani a pak 5D kinem. Byl to zatuchlý sál, do kterého nás pustil nemluvný zřízenec, aby nás nechal se zorientovat, nasadit si 3d brýle a usadit se, zcela bez asistence a pak pustil krátký film o delfínovi. Delfína stále někdo pronásledoval, jeho kamarády chytaly rybářské sítě, chtěl ho sežrat žralok a další podmořští předátoři. Přitom sedadla, zcela nezávisle na ději filmu, s námi házela dopředu a dozadu, kolem lýtek nás prakticky bez ustání švihaly paprskovité proužky něčeho (asi jako v automyčce) a v nestřeženém okamžiku nás z trysky na zábradlí před sedadly ostříkl proud vody – přímo na 3d brýle, přes které pak nebylo vidět. Film trval naštěstí jen deset minut.

Šli jsme si tedy spravit chuť do bazénů. Netušili jsme, že dnes je v areálu mega-super helouvínská šou. Všude kolem bazénů tancovaly smrtky, jiné vozily mrtvá dítka v kočárcích, animátoři sveřepě roztancovávali davy a korpulentní zpěvačka pěla z plných plic. A to všechno v cca 38 stupních celsia, na každém čtveřečním metru 1-3 jen v plavkách oděná vlhká těla, mnohdy rozměrna. No zážitek.

Áňa toužila jít na úmělou vlnu, do surf arény, ale bohužel ji mladý surfař odmítl, Že je prý moc malá. Tak to oplakala, ještě chvíli jsme bojovali v bazénech a stříleli dělem za euro a pak se vydali zpět na pokoj.

Odjezd

Do vlaku jsme se těšili. Máme zaplacené vlastní kupé a v byznysu, takže kafíčko, dobroty a prostor. V Tatrách leje, takže se žena má navlékla do pláštěnky a hbitě proklouzla do připraveného taxi. Na klasickém oldskůlovém nádraží jsme si počkali na tu naší krásu na kolech. Přijela na čas.

Kupé bylo krásné, prostorné a užívali jsme si až do Štěpánova. Tam se vlak zastavil a stewardka oznámila, že víchřice shodila strom na koleje. Očekávané zpoždění 3-5 hodin. A že jestli chceme, prodá nám nějaké jídlo. Zásoby se tenčí. Klárka vykoupila půlku zmiňovaných zásob a já na ni tehdy díval jakoby lehce hysterčila – a věděla něco, co já ne. Čekání jsme si zkrátili procházkou ve vichru k místnímu kostelu a zpět. Vlak stál stále tam, kde jsme ho nechali.

Po cca dvou hodinách čekání přišla stewardka znovu s informací, že nás busem odvezou do Zábřehu a tam nasedneme na vlak, který přijel od Prahy – a díky kmenu na dráze nemůže jet dál. Pasažéry z tohoto vlaku zas odvezou do toho našeho. Takže rošáda vlaků. Jen na to mají jen 2, možná tři autobusy, tak to tak 2-3 hoďky potrvá.

Nacpali jsme se do prvního busu a cca 45 minut jeli do Zábřehu. Při nastupování se už začíná projevovat chaos davu. Z busu vystupující pasažéři nedbají instrukcí a mísí se s těmi, co budou nastupovat. Prázdné pohledy v očích značí, že na vyhození z komfortní zóny stačí fakt málo.

Na nádraží v Zábřehu jsou stovky lidí, někteří popíjejí, jiní zpívají a tančí na De-spa-sito a tak vůbec to tam začíná pomalu nabírat postapokalypitických rozměrů. Najdeme „náš“ vlak a zabíráme první čtyřku v obyč kupé. Po chvilce přeskakujeme o level výš – na čtyřku ve Fun voze. Aby to nebylo málo, po dalších 15 minut překonáváme několik vagónů a finálně kotvíme v byznysu. Ve vedlejším kupátku je furt milá postarší paní, která jede do Ostravy. Vypadá klidně, smířeně s osudem a nám je jí trochu líto. Čeká jí chudinku ještě přesun busem a veškeré to nepohodlí kolem.

V byznysu je blaze, děti koukají na Policejní akademii a já vyražím „koupit něco k jídlu“. Proplétám jsem se mezi různě sedícími a stojícími davy a ve vyjedené trafice kupuju tyčinky. Nic jiného nemají. Mezitím vlaku dochází baterie a zhasíná světlo. Když se vlak znovu rozsvítí a vše vypadá optimisticky, zazní z reproduktorů, že trať je volná a vlak za 10 minut vyrazí směr do Ostravy.

Cože?! Kam?!

Ano, vlak jede skutečně do Ostravy, říká stewardka. Vystupte prosím na perón a počkejte na ten Váš vlak, který pojede ze Štěpánova. Ale v provozu je jen jedna kolej, takže to může klidně hodinu trvat. Tou dobou bylo cca sedm hodin večer. Z Mikuláše jsme vyrazili v deset ráno, takže jsme na cestě už dobrých 9 hodin. Klárka okamžitě vybaluje kufry a nabaluje děti.

Na perónu je zima a fouká. Postupně přijíždí různé vlaky – Pendolína, Regiojety, LeoExpressy. Lidé mávají, my máváme jim. Páreček vedle už otvírá druhou sedmičku vína a skupina hned vedle nich řeže kudlou volební leták SPD. Pak se všichni fotí s Tomiem, resp. zbytky rozřezaného Tomia. Stewardka říká, že toto taky není náš vlak. Po nějaké skoro hodině, kdy už děláme dřepy, skáčeme, běháme a hrajeme asociovanej slovní fotbal se na ná usměje štěstí.

Stewardka zavelí a my přebíháme na vedlejší nástupiště a vracíme se do „našeho“ kupé. Uff.

Děti okamžitě usínají a za dvě hodiny jsme v Praze. Chvíli nemůžeme v chaosu na nádraží najít taxikáře. Do toho vestibulem prochází skalní fanoušci Ostravy, které hrála na letné se Spartou. Nakonec ho najdem a v 23:18, po 13 hodinách a 19 minutách dorazíme konečně domů z výletu.

Záměr

Klárká ví, že mně na podobné výlety neužije a chtěla, aby to bylo zážitkový.

A to teda bylo 🙂