Příběh Julie

19.7. 2019 – seriály
Přicházím domů, Klárka kouká na seriál Až po uši a pak si jde lehnout. Večeřím a popíjím whisku u šestého dílu Stranger Things. V polovině ho vypínám a jdu za ní. Není si jistá, jestli se něco neděje. Napouštím jí vanu a zkouší jí. Už po chvilce jasně velí, že radši jedeme.

Voláme Soňe. Ta slaví. Už má v sobě dva panáky. O jednoho víc než já. Balí se jede. Predikujeme, že dřív než za hodinu tam nebudeme – ani ona, ani my.

Balíme věci, rozmrazujeme vývar, dávám do krabiček ovoce, balíme papíry a vyrážíme na cestu.

Je něco po jedenácté. Dojezd to Neratovic hlásí nad tunelem 28 minut.

V Holešovičkách zjištujeme, že nemáme těhotenský průkaz. Koukám na Klárku a ptám se, jestli to dá. Dá. Tak to tam točím (na padesátce to vidím na pokutu) a vracíme se zpět domů. V rychosti vyběhnu pro složku a znovu jedeme.

Dojezd do Neratovic to hlásí nad tunelem 28 minut.

Voláme a píšeme i dule, ale Inka má (zpětně zjistíme) svůj zánovní iPhone i iWatch krásně ztlumené a spí 🙂

20.7. 2019 – voda
Půlnoc mineme tuším v autě. Hned za cedulí Neratovice Klárce praskne voda. Zastavuju co nejdříve to jde, na autobusové zastávce. Klárka vyskakuje z auta a voda z ní crčí. Směje se. Dávám pod ní nepromokavou podložku a frčíme k nemocnici.

Parking a hned výtahem do 4 patra. Tam už si nás bere Soňa a umísťuje nás na pokoj gynekologie. Vše ostantí je plné, i nadstandardy. Tady budeme teď chvilku bydlet. Jsou tu čtyři postele a sprcha se záchodem. Já dostávám matraci na zem, Klárka jde do postele a Soňa taky. Potřebuje dospat noční a vypotit ten alkáč. Před uložením natáčí monitor. Slyšíme bijící Julčino srdíčko a podle číslice vpravo nahoře je patrné, že stahy ještě nejsou tak silné-ani vyšetření nedává jiné info, Klárka je ready na cca 3 centimetry.

Snažíme se usnout. Já neklidným spánkem, Klárka dřímá, Soňa spí pohotovostním spánkem porodní asistentky. Klárka pak přejde z lehu do kleku a hluboce dýchá. A pak do sprchy. Nejdřív ve stoje, pak na míči. Zvuky vytáhnou Soňu z postele a ta jde napouštět vanu. Já citím prostor být užitečný, tak nesu olejíček, difuzér, mobil a repráček-to abych mohl dělat porodního DJe.

Je cca 4 hodiny ráno.

Ve vaně moc dlouho nevydržíme, polívám Klárce břicho, protože ho i přes ouplně plnou vanu nepotopí a ta krásně vydýchává rázové vlny Julčina příchodu. V jedné chvíli Soňa zavelí a přesouváme se na sál. Klárka má vlny hrozně rychle po sobě, takže nedojde na jeden zátah na sál a na chodbě chuděra, opřená rukama o zeď, funí.

Je cca 4:30 hodin ráno.

Sál. Klárka klečí na zemi na matračce a už to jede ve velkým. Začíná jí to hodně bolet, prodýchává to a ja tam tak ruzně klečím a hladim jí, držím a pusinkuju. Nic lepšího mne nenapadá. Z kleku se Klárka opírá o míč. Já ho držím, aby se z něj nezkulila, když si přidřepává a uvolňuje stahy. Soňa kolem ní motá monitor. Klárka se neustále zamotává do těch kabelů a do toho rytmicky tepe Julčino srdce a hodnoty na monitoru, v pravé rohu, už začínají ukazovat číslice nad 100, tj. stahy jedou jako blázen.

A já jako budoucí taťka nemůžu dělat skoro nic. Čas tak divně letí a zároveň se nehýbe, ani nevím, jestli se těším, bojím, nebo jsem nervózní…nejspiš všechno a zároveň žádný z těch pocitů nepřevažuje. A chci, aby jí to nebolelo a aby to bylo co nejrychlejc za ní. Za mnou. Za náma.

Soňa kmitá a pokouší se Klárce zavést kanylu. V těch max 60s pauzách to je fakt skoro nemožné. Klárka nevydrží tu ruku držet nehybně, ale Sońa to tam nějak zapíchne. Dole na zemi jsme tak 45 minut a pak Soňa opět zavelí, že se přesouváme na tu porodní lavici. V rychlosti se soukám do modrého nemocničního stejnokroje.

Je cca 5:15 hodin ráno.

Klárka jde na lavici na čtyři a při vlnách se snaží ulomit ocelová madla případně mi zlomit ruku. Strašně jí to bolí a v jedné chvíli prosí „miláčku bež už ven“. Nejsem si jistý, jestli je to na mne, ale není. Je to na Julču. I přes mega bolesti takhle krásně prosí. Asi se rozbrečím.

Soňa Klárku semtam vyšetřuje a to jí bolí. Soňa je ale neoblomná a podporuje Klárku v dejchání a povídá jí hezký věci. Pak zavelí znovu, aby se otočila na záda nebo na bok. Klárka nechce, už nemůže a nechce.

Vzpomenu, že na kurzu nám říkali, že tohle je přesn ten okamžik, kdy to už brzo začne tj. skončí. Nakonec se nějak otočí, tak napůl na záda a nepůl na bok. Soňa tem všemožně přenastavuje madla a podpory a pomáhá. Já jsem jen svědkem. Víc nemůžu.

Je cca 5:45 hodin ráno.

Klárka začíná tlačit. Soňa ji hecuje a Klárka toho má už plný zuby. Vydechuje až zvířecími zvuky a já se jí snažím nějak podpořit. Jakkoliv. Hladím jí, pokládám ruku na záda, hřeju ji dlaní, posílám ji všecko co mám, jen aby jí to už tolik nebolelo.

Pak silně zatlačí a Soňa bere naše ruce a dává je Klárce mezi nohy. A najednou máme ruku na lepkavé malé hlavičce. Je to uplně neuvěřitelná situace, vím co mám pod rukou a zároveň tomu nemůžu uvěřit. Klárku to potěší a chystá se další vlna, co by měla Julču zas posunout dál. Blíž k nám.

Nevím jestli to byl jeden nebo čtyři stahy, ale pak začnou jít věci ráz na ráz. Klárka je trošku na bok, Soňa jí hecuje, pomáhá, Klárka tlačí do úplného maxima a pak najednou vidím, jak má Soňa v ruce malý tělíčko, který je celý opatlaný, v podstatě gumový nožičky i ručičky a hrozně kluzký. Tohle stvořeníčko veme a dává ho Klárce na břicho. Stvořeníčko trošku chrčí a je celý teplý a vlhký. Klárka zapomíná na bolst a je najednou celá rozněžněná, hladí Julču po hlavičce a tělíčku a já furt nevěřím tomu, co se děje. Derou se mi slzy do očí.

Je 6:03 ráno a narodila se nám Julie!

Julča měla pupečník 2x kolem krku, takže je trošku přiškrcená, nemá zdravou barvu, takže Soňa dotlačí krev z pupečníku do Julči a po nějakých 35 sekundách ji pupečník stříhají a berou ji na chvilu vedle.

Klárka říká „bež s ňou“. Jdu vedle jak ve snách, poprvé nesu zodpovědnost za svojí, za naší dveru. Já mám dceru. Neznámý pocit.

Dívám se, jak dětská sestra, která přišla do sálu na konec porodu, bere Julču, čistí jí hadičkama nos i krk a celou jí masíruje, otírá a hladí. V jedné chvíli Julča začně kašlat a rozbrečí se. Sestra ji dotře a vrací jí Klárce na bříško. Bereme dečku-muchlínka a zakrýváme ji, ať je jí teplo. Julča začíná růžovět a je prostě strašlivě krásná. Nejkrásnější miminko, co jsem kdy viděl. Trošku brečí a pak se pomalu zklidní a je pod muchlínkem spokojená.

My s Klárkou se na sebe díváme, a jsme strašně šťastní. Slzy se mi derou do očí několikrát, ale nikdy mi uplně netečou-furt je co dělat. Klárka mi připomene, abych „ju“ vyfotil. Tak se pokouším dostat k telefonu co mám v kapse na stehně. Rozvazuju si kalhoty, které mi padají a fotím. Sestra mi říká „spadly vám kalhoty“, ale já si ji nevšímám. To určitě není na mne. Pak si je teda vytahnu, protože zjištuju, že to je na mně.

Máme Julinku

Přichází syrský doktor Asad, aby Klárku zašil. Možná netřeba, ale chce být užitečný, tak šije. Klárku to bolí a mám chuť ho zbít. Odvádí pozornost otázkami lámanou češtinou a pak jí to nakonec došije a zmizí.

Zůstáváme na sále. Fotíme se, fotíme Julču, vzpamatováváme se z toho celého. Klárka je neskutečně statečná a je ráda, že to má za sebou. I já jsem rád, že to máme za sebou. Neustále říkáme, že je Julča to nejkrásnější miminko pod sluncem. Čas běží, fotek je čím dál víc, adrenalin klesá.

Posíláme fotku nejkrásnějšího miminka dětem, babičkám a dědečkům, zážitkářům…ale všichni ještě spí. Je sobota před osmou hodinou. Pak dorazí Soňa a my se přesouváme zpátky na náš pokoj. První reaguje Anička a píše, jak se strašně šťastná a dokonce si voláme. Udělalo jí radost, že Julča je jí podobná. Těší se, že bude Julča jako ona.

Je 8:00 hodin ráno

Klárka opatrně přejde na pokoj se Soňou. Na sále zůstávám já s Julčou, kterou tu měří, váží a pak mi ji dají do vozíčku, se který jedu za Klárkou. Zároveň mi Soňa balí placentu. Ne do naší krabičky, kterou jsem ohrozil sterilitu operačního sálu (btw. mobil, kterým jsem fotil, má tak 1000x víc bacilů, než nová plastová krabička na placentu :)), ale do speciálního kyblíčku, který obkládám kartušemi z ledem a ukládám do termotašky.

3,605g a 50cm nekrásnějšího miminka ve vesmíru

Klárka si dává sprchu a leze do postele. Já si k ní sedám a povídáme si. O všem a o ničem. Je nám skvěle, ač jsme ještě furt trošku otřesení. Každý svým způsobem. Dávám Klárce vývar, ovoce, sám něco trochu ukusuju a tak nějak trávíme čas. Sestřičky nám přinášejí výživnou nemocniční snídani, rohlíky a termix. Snídáme a píšeme zprávy s tou slavnou novinou na všechny strany. Už začínají chodit i odpovědi, lidé vstávají.

Je 10:00 hodin dopoledne

Klárka jde spát a já se pomalu balím a jedu domů – pro zbylé věci, s placentou, vyspat se (tady na pokoji nesmím) a tak nějak. Sedám do auta jak ve snu. Vypínám rádio a jsem myšlenkama uplně jinde. Jsem táta, mám dceru, máme dceru s Klárkou. Kdo by to byl řekl, před deseti lety…kdo by to byl řekl před pěti, před třema. Máme krásný miminko. My dva. Haluz uplná a přesto je to pravda.

Po cestě volám Ince-dule. Ráno psala, tak dostala fotku krásné Julie. Teď ji popisuju průběh porodu. Je z toho špatná, že to zazdila. Domlouváme se, že v půl páte přijede zpracovat placentu. Do té doby potřebuju spát.

Dorazím před barák, parkuju, dávám placentu do lednice a hned běžím do Pho Ňam Ňam. Nemají ještě otevřeno, ale pán mne pouští dovnitř a je první člověk, se kterým si na Julču ťuknu. Pivem z Unětic. Nacpu do sebe dva závitky a Bunbo a jdu spát. Venku je 30 stupňů. Rychlá sprcha, zatáhnout roletu a pokusit se usnout.

Budík zvoní. Je 16:15

Třeští mi hlava. Dělám si kafe, polykám brufen, jím meloun a čekám, až se nastartuju. Stojím opřenej o kuchyňskou linku a najednou brečím. Celé to ze mne padá. Dochází mi, že to, co jsem si už dávno přál, se mi vyplnilo. Že se mi dneska narodilo dítě, dcera, Julča, že to dobře dopadlo, že je Klárka v pořádku a vypadá jak kdyby vyšla z kosmetiky. Že jsem to zvládnul, neomdlel jsem, neodvezl jsem jí do Hořovic, ani nezapomněl placentu na benzínce. Brečím nekolikrát. Pak zvoní Inka, pouštím ji nahoru.

Enkapsulace placenty

Zpracování placenty pro mne je asi nejvíc divná věc na celém tomhle zázračném zážitku. S Inkou chvili povídáme, ale pak se dá do práce. Sterilizuje polovinu kuchyně a vrhá se na placentu. Já si ohřívám vývar, sedím u stolu a civím. Nejsem s to jí v podstatě ani moc odpovídat. Jedu na nějakého divného autopilota. Pak mně volá, ať se jdu na placentu podívat. Aranžuje ji do fantaskního tvaru stromu života. Pupečník zatočený jak vetřelec. Teče z něj krev, kterou utírá ubrouskem. Je to krásný a bizarní zároveň. Fotím ho a pak se vracím ke svému vývaru. Pomalu se potácím po bytě, dávám dokupy věci, které mám přivést a někdy kolem šesté se balím a jedu. Odchází i Inka. Placenta se maceruje v tinktuře, suší v sušičce a část ji vezu v ovocném koktejlu Klárce. Frčím zpět a těším se na ně.

Nadstandard

Klárku někdy po obědě přesunuli na nadstandard pokoj III. Tam dorážím se dvěma plnejma taškama věci. Oňuchávám jak Klárku tak Julču. Vybaluju věci, dělám si kafe. Jsme unavení. Cvičím ještě čelindž (80s plank a 30 kliky/sklapovačky/dřepy z výskokem) a kolem 11 si jdeme lehnout. Jůlinka do té doby spinka jako mazlíček. Jen zhasneme, začne kňourat. Klárka ji „kojí“, zatím ničím nebo mlezivem. Julča krásně saje a přicucává se.

21.7.2019 – malíček

A pak už je toho moc, Julča popískává a kňourá. Klárka potřebuje spát, přes de nespala jako já. Beru si teda Julču z postýlky do své postele-přistýlky, kterou na pokoji mám. Lehám si k ní na bok a dávám jí do pusy, místo prsa, malíček. Ona ho po chvilce čapne a začne cucat-nasávat. A takhle až do rána. Bojím se usnout, abych ji nezalehnul, takže tak trochu klimbám. Semtam se mrskne a malíček z pusy vyjede, tak píská a já jí ho dávám zpět.

A pak je ráno a Julča spí v mé posteli a je uplně strašně roztomilá. A spí tak skoro celé dopoledne.

Jsme nevyspalí, ale tak nějak strašně šťastní. Nemocniční snídaně – rohlíčky, rama a marmeláda, přijde k chuti. A je i kakao. Klárka si dává vývar, který jsem přivezl a je nám fajn.

Přichází vizita-kontrola Klárky a pak nás vyzvou, ať jedeme s Julčou na kontrolu k pediatrovi. Nakládáme ji tudíž do vozíčku a vezeme za panem doktorem Jurajem-slovákem. Vážíme jí. Ztratila 150g. Doktor ji kontroluje a všecko je cajk. Tak jedeme zpátky na pokoj a tam trávíme čas.

Návštěvy

První návštěva je Pífa. Na víkend přijela do Prahy a už v pátek psala, ať to koukáme stihnout. Tak jsme to stihli. Obdivuje Julču a raduje se s náma.

Kolem poledne jedu zase domů pro oblečení, sedačku, dudlíka a další věci nezbytné. Doma se potkávám s Inkou, která dokončuje svůj alchymystický proces. Jdu do Valchy na vývar a smažák s hranolkama. Strašně jsem ho potřeboval. Venku je hic a pak najednou, hned jak přijdu domu, hroznej slejvák. Inka vyráží za Klárkou, já jsem ještě doma a balím věci. Ve stejný čas do Neratovic míří delegace od Hájků – naši s tetou. U Klárky se potkají s Inkou. Ta předá veškeré dulí porady a placentové výrobky a potkáváme se v autě před nemocnicí, zrovna když přijíždím. Radujeme se s našimi, hned jak se trochu vyklidní a sednou si. Opět si potvrzujeme, že máme nejkrásnější miminko na světě.

Venku se to honí na bouřku a v dálce létají blesky. Julča je znovu od cca 11 hodin večer píská a je neklidná. Voláme i sestru, ale ta říká, že si je zvyká na nové prostředí a že i o statní mimča jsou neklidná-ta bouřka. Kolem jedné v noci ji vrazíme do pusy dudlíka, já ji uspím a spinká až do rána. Je to zlatíčko.

22.7.2019 – zapadající slunce

Ráno nás probudí slejvák. Dostaneme zase rohlík a kakao, vizita Klárky a na pediatrii. Julča už ztratila jen 80g, tj. hubne pomaleji, ale měla by začít přibírat. Berou jí odběr krve z patičky. Nelíbí se jí to. Ptáme se doktora, jestli nás pustí. Za něj ne, dokud nezačně přibírat. Nevadí nám to, bavili jsme se už předtím, že je nám tam dobře a užíváme si to. Takže zůstáváme až do úterka.

Po poledni jedu do Černošic pro Aničku a Kubu, pokecám si s babičkou Blaženkou a vezu je do Neratovic, aby se seznámili se svojí sestřičkou. Anička si bere Instax, růžový top a bílé džínové kraťasy a strašně jí to sluší. Kuba mi ukazuje ukoplý palec a největší pozornost věnuje mobilu. V nemocnici Anička okamžitě okupuje Julču, Kuba jen tak okrajově-ale je vidět, že se mu taky líbí.

Nakonec Julču společně koupeme, Klárka s Aničkou a Kubou. Už nám miláček začala trošičku zasmrádat 🙂

Na návštěvu doráží Janíkovi a pak Ruth s malým, teda s malou. I Janíkovi potvrzují, že je Julča nejkrásnější na širém světě. Jsou až skoro dojatí.

Vezu děti zpátky do Černošic a cestou zpět se stavím doma, kde už hospodaří Janíkovi. Krmí mně rýží a krutím masem. Sním dvě porce, dám si rychlý kafe a letím zpátky za holkama. Do Neratovic přijíždím zrovna když zapadá slunce. Furt jsem si ještě nezapnul rádio. Mám otevřená okýnka, venku je furt teplo, čuchám vůně polí a sklizně a koukám na západ slunce.

Na pokoji si dám opět čelindž a mezi 11 a jednou Julča zas trošku píská, než ji uspím s dudlíkem v postýlce. Mám asi speciální uspávací schopnost 🙂 První noc spíme po delší době skoro celou. Julítko se probudí jen jednou na krmení někdy nad ránem.

23.7.2019 – propuštění

Dneska nás snad pustí domů. Balíme věci, já jdu do auta přidělat vajíčko a ten isofixovej bazmek. Nejprve musím holejma rukama přervat plastový pásky, kterejma to měla Lenka svázaný a pak dobrejch 45 minut laboruju, jak se ta svině vyndavá ze základny. Push and pull at the same time. U třetího youtube videa to konečně pochopím a lehce vajíčko vyndám. Nainstaluju do něj add-on pro novorozence, zavolám Mirkovi Dvořáčkovi, dám si kafe z automatu a jdu nahoru za Klárkou a Julčou. Ráno opět kontroly, Klárka cajk, Julča cajk – dokonce přibrala 20g, takže jsme propuštěni! Je cca 9h a musíme si počkat na obě zprávy…Klárčinu i Julčinu.

Objevuje se Soňa, ubrečená, dneska jim umřelo miminko. Nechme slyšet něco takového, když máš v ruce třídenní vlastní mimčo. Je to hrozné, celé oddělení je z toho špatné.

princezna jahůdka

Nosím všecko do auta, převlíkáme naší princezničku do jahůdkového designu a instalujeme ji do sedačky. V tu chvíli se pokaká, takže ji Klárka jde omýt pod vodu a já vyžebrat vlhké ubrousky k pediatrovi. Jak se vracím s vyžebranými ubrousky, Klárka zrovna kráčí s Julčou přes ruku zadečkem napřed směrem k přebalovacímu pultu. V jeden moment nic a v druhý moment Julča vystřelí takovou salvu hovňousů, že ostříká celý přebalovák, podlahu a lecos dalšího. Nikdy by mne nenapadlo, že mi kakání přijde tak neskutečně roztomilý. Kaká totiž naše Julča a to je jako když kaká jednorožec duhu. Jen lepší!

Dostáváme všecky papíry, doplňují nám do kartičky váhu a délky a otiskávají Julčinu nožičku. Ona jí má tak strašně krásnou! 🙂

Jdeme ven na lavičku a chvilku kecáme s Julčou. Janíkovic nás už nahánějí. Vyrážíme tedy po třech dnech, ve třech zpátky domů. Julča sedí ve vajíčku a ani nedutá. Myslím, že svou první cestu autem prospala. Stejně tak super kafe v Místě, kde se stavujeme i na polívku a božskej věneček. Potkáváme Tonina od Kristýny. Děláme si s ním selfíčko a jedeme domů. Taťka Janík nám jde po schodech naproti a babička Irenka zrovna vstává ze záchoda a má kalhoty u kolen.

A jsme doma. S Julčou.

S dědou vynosíme věci nahoru, Klárka si jde lehnou a já dostávám mdlou zeleninovo polívku a další dávku krůtího z rejží. Pak se porůznu střídáme u Julči. Ta leží v naší posteli a přítomní se na ni chodí dívat jak na televizi. A já je chápu. Sám se totiž nemůžu vynadívat. V jejím obličejíku se děje takovejch věcí, někdy naráz. Je tak čistá, tak krásná, tak roztomilá, chvilku se mračí, chvilku směje, chvilku durdí, chvilku pomlaskává, protahuje se, škytá, škube nohama i rukama, točí se z jednoho boku na druhý…anebo jen pokojně leží jak malej budha, ručičky krásně pod bradou. Asi jí láskou sním. A chci ji furt fotit a taky ji furt fotim.

Ve čtyři jdu k holiči, abych zas vypadal slušně. Holička Míša si mi půl hodiny stěžuje. Na Julču se nezeptá, tak jí to necpu. A jsem šťastnej jak blecha, tak jí dám velký dýžko. Potřebuje ho víc, ne já. Já mám Julču a víc netřeba.

Kolem šesté se Janíkovi odporoučejí směr Zlín a my vypínáme telefony, dáme si Julču mezi sebe a jdeme si schrupnout. To je tak strašně boží. Žijeme v biorytmech pár dní starého miminka a je to neskutečně příjemný. I když nás v noci budí, i když spíme mělce, abysme ji nezalehli, i když reagujeme na nejmenší zvuk co vydá. Ona je tak neskutečně voňavá, heboučká a krásňoučká, že i šišlaný otcovský plurál nemůže dostatečně vyjádřit míru super-roztomilosti, kterou bych rád nějak vyjádřil. Celou jí furt musím pusinkovat, ňuchat její nožičky, ručičky, bříško, hlavičku a bažím si každým pohledem na ní. Je to krásný a jsem do těch dvou tak strašně zamilovanej, že to snad víc nejde.

kde se vzala, tu se vzala

Někdy tak s Klárkou ležíme, Julča mezi náma a říkáme si, kde se tady tohle malý vzalo. Jak je tohle vlastně možný? Před pěti lety jsme byli cizí lidi a teď tu prožíváme ultimátní verzi Rosamundy Pilcherový, jen doopravdy. Je to skvělý, krásný, neuvěřitelný přesto skutečný. Je mi krásně, zbožňuju a bezmezně obdivuju svojí krásnou ženu za to, jak to všechno zvládla, jak je statečná, jak se krásně k Julče chová, jak ví co má dělat a kdy a jak si dovedla zachovat takovou tu radost z miminka, ač je už třetí v pořadí. A já, jako začátečník do toho dělám co můžu, učím se přebalovat, utírat a mazat prdelku krémem, zalepovat plenky a nosit jí tak, aby se jí to líbilo.

A já se těším na každej další den s ní, na to jak poroste, bude žvatlat, začne mluvit, chodit, prostě na všechno co nás čeká.