Tenkrát na Tenerife

Už tomu byl rok, co nás i svět drtil covid, už tomu bylo skoro rok a třičtvrtě, co jsme měli Julču a už tomu byly tři roky, co jsme nebyli nikde na dovolené. V zahraničí. V teple. U moře.

A tak jsme vyrazili na Tenerife, které nám doporučovala nejedna Klárčina kamarádka. A nebyli jsme zklamaní. Ostrov nabízí nejenom pláže s pískem od žlutého po lávově černý, ale mnohem víc. Nejvyšší horu Pico del Teide jsme sice nenavštívili – po svých se nám na ni nechtělo a do lanovky berou děti od 3 let – ale trek v národním parku na jejím úpatí byl fantastický. Oproti teplému a turistickému jihu je sever ostrova plný zajímavostí. Národní parky Arona nebo Corona nabízí neskutečné scenérie, města a městečka jako Garachico, Puerto del Sur, Icod či Vilaflor nám připomínají koloniální městečka Itálie či Portugalska. I světoznámá Masca byla fajn.

A tak jsme se po 14 dnech rozhodli, teda Klárku to napadlo a pak jsme se na tom shodli, že zůstaneme ještě dva týdny. Tou dobou jsme ještě nevěděli, že nás čeká pěkná řádka zážitků, než budeme moci v klidu začít naše druhé dva týdny zasloužené dovolené.

Když čtyři je víc než dva

Apartmán – první díl
Měli jsme velký apartmán se dvěma ložnicemi a stometrovou terasou…a za ty dva týdny jsme se už slušně zabydleli. A tak jsme si řekli, že bude nejjednodušší tu zůstat. Žádné balení a dokonce pokoj navíc – takže může přijet třeba děda s babičkou. A tak jsem začal smlouvat o ceně. Původních 1600E se mi nechtělo v době covidové dát – a ještě ke všemu jsem zjistil, že těch 14 dní po nás si aparmán zatím nikdo nebůkoval. Povedlo se mi to uhádat na 1150E, stačilo jen potvrdit.

Děti – první díl
Přiletělo nás pět, ale v původním termínu jsme potřebovali, aby odletěl jen Kuba s Áňou. Telefonoval jsem několikrát s infolinkou Smartwings, prošel si všehna stádia frustrace, ale nakonec jsme si vše vyjasnili. Ána jako patnáctiletá může letět v pohodě a pokud si vezme na starost dvanáctiletého Kubu, tak to projde. Pro jistotu napišme na kus papíru anglicky, že s tím zákonný zástupce souhlasí a brnkačka. Děkuji mnohokrát za tuto radu, pane Ištváne, či jak se dotyčný dobroděj na infolince Smartwings jmenoval.

Apartmán – druhý díl
Smartwings nás zkasírovali o cca 3 tisíce na letenku, ale vem to čert. Uspokojen úspěšným přehozením letenek jsem si otevřel Whatssup, abych potvrdil prodloužení pronájmu apartmánu. Jenže ouha. Zatím co jsem psal zprávu „bereme to“, tak mi vyskočila jedna čekající ve frontě. V té se psalo, že si apartmán někdo buknul přes booking a tudíž se v pátek těší na setkání u checkoutu. Ani rychlý telefonát s tím už nic neudělal. Naopak jsem dostal školení, že jsem měl bejt rychlejší. Ok, takže za dva dny se máme vystěhovat a nemáme kde bydlet. A balit se budeme muset stejně.

Apartmán – díl třetí
V Terazas del Duque, kde se nám nesmírně líbilo, se prakticky nic nepronajímá. Přesto se v den, kdy nám aktuální apartmán někdo vyfouk, objevil další. A menší-levnější-prostě ideální pro nás. Okamžitě ho objednáváme přes booking a platíme. Uff, jsme to ale klikaři. A taky přestala fungovat lednice – věci nám pomalu teplají, nakonec neva, že se stěhujeme.

Apartmán – díl čtvrtý
Uběhlo 14 hodin a nikdo se nám neozývá. Potřebujeme se totiž nastěhovat dřív, než budeme předávat tenhle – ať si tam můžeme přesunout věci. Nikdo nereaguje na zprávy a na telefonu se ozval rusky mluvíci občan a následně už číslo padalo do schránky. Hmm. Mám ovšem ženu detektiva – ta byla za prvé schopná, z fotek u inzerátu, identifikovat přesně který z cca 300 apartmánů to je, ale dokonce se přes terasu vedlejšího – tou dobou rekonstruovaného apartmánu – dostala až k němu. Nakloněna z terasy na terasu našla v apartmánu paní, co tam dlouhodobě už rok bydlí. Ta jí potvrdila, že apartmán se nepronajímá a majitel je nezvěstný. Fajn. Píšu opakovaně na booking, ale ti nám mohou pomoci až poté, co se v den nástupu do apartmánu nikdo opravdu neobjeví.

Auto – první díl
Jelikož jsou Kanárské ostrovy „červená“ země, z pohledu covidní závadnosti, museli jsme cestou sem absolvovat PCR testy a další administrativní komplikace. Stejně je tomu i cestou zpět. Mj. se vyplňuje příletový formulář, ze kterého na konci vypadne QR kód. Dětem jsem to vyplnil a jel si to vytisknout do kanceláře realitky, která nám apartmán pronajímala. Auto jsem postavil do naší ulice, kde řezali palmy. Zákaz stání jsem ignoroval. Španělé si s parkováním velkou hlavu nedělají. V kanceláři se Španělka obstojně prala s wordovským dokumentem na Macu dobrých 15 minut – ty jsem využil na chat se zákaznickou podporou bookingu. Už několikátý. Když jsem se vítězne s vytištěnýn papírem vracel k autu, viděl jsem, jak najíždí za asistence policie na odtahovou službu. A kurva. Pak už mám vzpomínky zamlžené. Běžím v žabkách, ve kterých mi kloužou zpocené nohy. Mluvím česko-anglicko-španělsky na policistu i pana odtahovku. Padají mi papíry, flashka a další věci, které svírám v náručí. Policista mi něco říká, asi rozumím, lezu do auta, sjíždím s ním dolů z odtahovky a když chci pak vylézt, tak mi policista gestikuluje, ať to koukám zas nastartovat a zmizet. Mizím.

Apartmán – díl pátý
Jé pátek dopoledne – dnes ve dvě se musíme vystěhovat a ve tři odjet na letiště s dětmi. Klárka objevuje na AirBnb jeden apartmám tady v Terazas del Duque. S paní si píše a říká jí, že se potřebujeme nastěhovat cca za dvě hodiny. Paní reaguje rychle. Jede sem nám apartmán ukázat, ale není uklizený, takže k nastěhování bude zítra, ale spíš v neděli. Mezitím dorazil zástupce realitky, se kterým procházíme apartmán a předáváme mu jej. Rozbitou lednici eviduje. Pak začne stříkat voda po celé terase – z automatického zavlažovacího systému. Julinka během svých cest za poznáním sundala z celého systému takovou malou čepičku. Já ji tam vrátil a celou dobu to fungovalo. Teď už nepomáhá ani nasazení čepičky. Když mu říkám, že nemáme kde bydlet, tak bere telefon, někam telefonuje a pak říká, že mu včera jedna rodina odřekla krásnej apartmán a jestli ho chcem.

Do odjezdu na letiště máme cca 40 minut.

Klárka letí obhlídnout ten z AirBnb, já s Kubou plním auto dalšími a dalšími zavazadly, Anička zaměstnává Julču. Mezitím v apartmánu už uklízí uklízečka a další osoba vytahuje a čekuje rozbitou ledničku a realiťák běží pro klíče od apartmánu. Klárka se vrací, realiťák se vrací a letíme se na apartmán podívat. Je super, bereme ho.

Do odjezdu na letiště máme 15 minut.

Potřebuje od nás prachy jinak ho nemůže bůknout. Běžíme spolu do bankomatu. Nefunguje. K dalšímu už prchám sám, on zatím do auta pro dětskou postýlku, kterou tam měl pro ty původní nájemce. S 600E v ruce běžím zpět, platím, na oplátku dostávám klíče. Klárka hází do nové-funkční-lednice jídlo a makáme do auta.

Je něco po třetí hodině a my musíme na letiště.

Děti – díl druhý
U přepážek čekinu jsou čtyři nekonečné fronty. V jedné potkávám Jardu, se kterým už roky spolupracujeme v práci. Povídáme si o tom, jaký den máme za sebou a potvrzujeme, že je něco ve vzduchu. Jardovi se taky lecos dneska posralo. Španělka u naší přepážky ji po 45 minutách, co ve frontě čekáme, uzavře a gestikuluje, že si máme jít postavit do vedlejších front. Na konec, samozřejmě. Je hodina do odletu a Julinka běhá kolem a piští. Několikrát se pokusí proběhnout do celního prostoru a o něco vícekrát vylézt na pás pro zavazadla.

Do odletu letadla je cca 1 hodina.

Stojíme dále ve frontách a ty postupují šíleně pomalu. Španělákům každou chvili vypnou počítače, takže nemohou odbavovat. Neustále někam volají. Nakonec opouští svojí pozici další přepážka, takže už stojíme z fragmentem čechů jen u dvou. Jarda nás nakonec pouští s dětmi jako první. U přepážky nám zkráceně řeknou, že nám děti ani náhodou samotné nevezmou. Že potřebují oficiální doprovod. Když argumentuji, že mám vše domluvené ze Smartwings (Ištváne tvl), tak říkají, že to je fajn, ale oni o tom nic nevědí a za děti zodpovědnost nevezmou. Vytahuji tajný trumf, papír se souhlasem zákonného zástupce. Tomu se vysmějí. Přehazují si nás jako horký brambor, ale neustále opakují, že to nejde, že to není možné, že jsou to děti a samy letět nemohou.

Do odletu letadla je cca 30 minut

U checkinu se koncentrují problémoví pasažéři. Nějaký mladý zaměstnanec Smartwings s přítelkyní, kterého z nějakého důvodu nechtějí vůbec pustit do letadla. Přítelkyně začíná skoro plakat. Pak rodinka se psem, kterého taky nechtějí pustit do letadla. Do toho jim zase vypínají počítače, takže opět někam volají. Pasy dětí i informace, že jsem je už online odbavil je někde ve vakuu. Julinka běhá, piští a neustále leze tam, kam nemá.

Do odletu letadla je 15 minut

V tento čas už by byl standardně let uplně pase, ale tady se furt čile komunikuje a u přepážek je stále nějakých 10-15 pasažérů dnešního letu. Zkouším se ptát úředníků co tedy mohu dělat. Nakonec to vypadá, že když děti pošleme oficiálně s Jardou, tak to projde. Taháme ho tedy chudáka k nám a gestikulujeme personálu, že děti jsou jeho a my s nimi nemáme nic společného. Spíš nás ignorují, případně nabídají k trpělivost. Trpělivost, tvl, čtvrt hodiny před odletem.

Do odletu letadla je 10 minut

Najednou se k nám přitočí tlouštík, který se u celé aféry pohybuje od začátku a podává nám pasy dětí včetně palubních vstupenek. Překvapeně se ho ptám vo co jde a on říká, že je všecko v cajku. Nechápeme, ale bereme děti a letíme s nimi směrem letadlo. Chudák Jarda se asertivně vtlačí mezi další problémové pasažéry a dožaduje se palubní vstupenky. Není problémový, také je už online odbaven. My letíme letištní halou, pod eskalátory, kam už si netroufneme bez boarding pasu, dáváme dětem rychle pusu a přejeme jim štěstí. Letí totiž takhle uplně poprvé. Dětí mizí nad eskalátory a my máme tep asi 200 úderů za minutu. Julča piští a chce běhat.

Vracíme se pomalu zpět a vidíme, že Jarda už má taky palubní vstupenku a kráčí rozvážným krokem k letadlu. Přejeme mu šťastný let. Telefonujeme s dětmi, už jsou u gatu a samotný boarding ještě nezačal. Takže to asi fakt klapne.

Auto – díl druhý a třetí
Celý kufr máme k prasknutí narvaný věcma, stejně tak jich plno leží za sedadly. Jdu vyzvednout nové-menší auto, abychom do něj mohli věc přehodit. Letadly dnes přiletělo překvapivě hodně turistů, takže u půjčoven jsou dlouhé fronty. Tak čekám. Nakonec se na řadu dostanu a v kapse mně hřejí další klíčky.

Je to pěkný a zánovní Opel Crossland X. Když s ní jedu k naší spolehlivé Zafiře, zjistím, že je to manuál. A tady v horách je to s manuálem voser. Už jsem teda totálně KO, po tom všem, ale přesto dávám Klárce zapravdu a jdu si vystát další frontu.

V automatu mají jen menší Opel Mokka X, tak ho po chvíli váhání beru. Přijiždím k naší Zafiře i dalším novým autem. Je menší teda víc, než mi pán u okýnka říkal a není zdaleka tak pěkný, jako ten první. Ale nakonec se rozhodnem si ho nechat, jenže se do něj nemůžeme vejít. Auto je tak malé, že do kufru nedáme ani kočárek. Nakonec ho dám za sedadlo a vyskládám auto až ke stropu, obložím Juldíčku na zadních sedadlech a jedeme. Auto má prázdnou nádrž, takže rovnou k pumpě. Když přehazujeme věci z auta do auta, slyšíme odlétat letadlo. Děti mají už vypnutý telefon, resp. jen Anička. Kuba si ten svůj nechal ve dveřích auta. Tak doufáme, že v něm byli a dobře doletí.

Apartmán – díl šestý
Jedeme zpátky do Terazas del Duque. Nový apartmán nemá garážové stání, takže všechny naše věci, celý narvaný Opel Mokka, musíme vyskládat za hlavní dveře, pak přenést 40 metrů chodbou k výtahům, tam do 4 patra a od výtahu ještě 15 metrů do apartmánu. Do toho je Juldička už unavená a chce pomáhat.

Jsme nanošení, dáváme Juldu spát, Klárka mi naleje panáka (kterého si slibuju už od rána), sobě víno a sedáme si na terasu. Jsme absolutně vyčerpaní a pokládáme si v duchu i nahlas otázku, jestli to kurva stálo za to. V zájmu zachování duševního zdraví si odpovídáme, že určitě ano.

A pak najdeme obřího švába v koupelně. Jdu s ním poměřit síly a po jednoznačném vítězství se sprchujeme a jdeme si lehnout. Matrace tu nejsou tak dobré, jako v prvním apartmánu, ale spíme jak zabití.

Dalších 14 dní naší dovolené začíná. Jupí 🙂