Svatební bojovka od klukoparty

Klukoparta nám nadělila vedle ikonické sošky jelena a 650g medu ze Stašovska také příslib svatební cesty, tajuplné výpravy, jejíž náplň a obsah nám měl být odhalen později.

Nějaké dva týdny před naší spontánní svatební mikrocestou jsme poslali aktivační zprávu a netrpělivě čekali.

Dva dny před odjezdem přišla zcela nečekaně první hádanka! Napopáté (!) jsem uhádl, že první obálka s indicií je ukrytá na „naší“ benzínové pumpě OMV, kde se naše klukocesty protínají již roky. Jenže s čím organizátoři nepočítali byl fakt, že já byl tou dobou už asistovat na kurzu RUŠky v Chytrově (tj. v Jižních Čechách) a Klárka už v ruce držela lístek na autobus do Českého Krumlova, naší líbánkové destinace. Mno.

Ale nebyl bych to já, abych si nevybral tu nejlepší ženu na světě. Po krátké rekognoskaci terénu a lehké výměně zpráv s organizátory neváhala, zavolala na pumpu a poprosila paní, aby nám obálku našla, složila puzzle rozstříhaného zadání, vyfotila a poslala. To byl první a poslední nestandardní, organizačním výborem neschválený, leč k přírodě i času šetrný postup. Přiznáváme se tímto k použití první emailové nápovědy. Runda je na nás, hned jak bude příležitost 🙂

A další destinace byla jasná hned napoprvé. Noc na vlakové zastávce Vrábče s kamioňákem, kterému strašně smrděly nohy a chrápal, se nedá zapomenout 🙂

Inkriminovaná čekárna je již zavřená, ale to vtipné a kreativní organizátory nezastavilo. Dveře pokreslili známým logem KHLOVE a lásky-plnými hesly a najít další obálku s indiciemi bylo otázkou vteřin. 🙂

Zprvu to vypadalo, že půjdeme na kopec Kluk, ale pak se ukázalo, že další obálka je chytře ukryta na jednom z nejvyšších míst v okolí, až pod samými hvězdami na špici kamenné rozhledny na Kleťi. Další z míst, kde jsme před lety hlavu složili a zážitkově přespali přimo na dřevěné podlaze v druhém patře. Ha, tam jsme stejně plánovali jít, takže geniální a plně v souladu s našimi plány! 🙂

Na výstup na Kleť jsme se dobře najedli a vyspali v hospodě Na Louži a za ranního kuropění kolem poledne vyrazili přes plovárnu v Holubově do Krasetína, odkud jsme se vydali na strmý výstup. Cesta byla hladká, počasí nám přálo a za hezké dvě hodinky jsme už procházeli turniketem při patě rozhledny. Stoupali jsme po dřevěném schodišti a těšili se co nás čeká až na samotném, větry ošlehaném, vrcholu. Tam systematická detektivní práce přinesla brzo ovoce a bylo nad slunce jasné, že další obálka je umně skryta v plechové skřínce hasícího přístroje. Překvapivě byl i klíček v zámku, takže vyjmout ji z útrob skrýše tentokrát nevyžadovalo hrubou sílu. Na složení dalšího „pucle“ jsme se posilnili dole v restauraci ristrettem a bezinkovou limonádou a s překvapením zjistili, že další překvápko na náš čeká v kempu Vltavan! Plni nadšení jsme volným krokem začali sestupovat z Kletě, jenže dva kilometry před parkovištěm začalo nejprve lehce krápat a pak začalo lejt jako prase. Zrychlili jsme krok a ukryli se pod korunami stromů, ale stejně jsme k autu došli zmokli jak slepice. Krása! 🙂

Nějakých 10 minut jsme pročesávali kemp Vltava, zkoušeli hledat poštovní schránku (viz poštovní známka na krabici v poslední nápovědě), ale neúspěšně. Velmi neochotný a podivně opruzelý pán na recepci půjčovny Inge poměrně brzo pochopil, že nejsme lecjací vodáci a ukázal dozadu ke dveřim se slovy „tak pro vás bude asi támhleto“. To támhleto byla velká a těžká krabice, obestavěná vodáckými sudy a přikrytá dvěma ručníky. Když jsme se k ní prokousali, nestačili jsme věřit svým očím. Voni nám koupili nafukovací člun, tvl! Strhli jsme ochrannou fólii a našli dvě obálky. První jsme směli otevřít hned. Druhá zůstávala mystériem! Jako bez dechu Klára poskládala šifru a četla hrdelním hlasem (čtěte hrdelním hlasem z obrázku níže)

Člun, nafouknout, vesla, háček, zadák, jezy, čtyři, mávat, převleky, druhá obálka….honilo se nám hlavou, tak jsme nechali bednu u opruzelce a jeli se na to ještě jednou vyspat Na Louži. Ráno jsme si pobalili saky paky, vše uložili do vozu a jen s tou nejnutnější výbavou se vydali zpět do kempu. Lehce jsme si zapózovali s naším budoucím plavidlem…

….a pak to šlo ráz na ráz!

Zprvu jsem trochu brblal (!), ale nedivte se mi. Na vodě jsem byl počat, celý život ji jezdím a jen díky mým zkušenostem se nikdy nikomu na Klukovodě nic vážného nestalo. Jsem tedy vodák. A teď tu sedím v člunu, kterým by nepohrdl ani náš prezident Zeman, vesluji (!) a chystám se sjízdět čtyři jezy v obležení turistů a čumilů. Po počátečním brblingu, kterým jsem samozřejmě nejvíc pobavil svou ženu, jsem to vzal konstruktivně. Začal jsem spřádat plán, jak nejlépe jezy sjet a vše technicky provést. Vy, co jste již někdy pádlovali, tak si možná vzpomenete, že jste byli čelem ke směru jízdy. Vy (bude vás už méně), kteří jste někdy veslovali, tak nejspíš víte, že při veslování jste ke směru jízdy zády. Pro rybáře na pramičce dostatečné, ale pro skalního vodáka, který potřebuje číst vodní proudy a sledovat, kudy skrz bouřnou vodu – absolutně nepoužitelné. Projíždějíc kolem kempu Spolí jsem nedbal posměváčků na březích a jal jsem se pilovat techniku jízdy veslujíc čelem ke směru jízdy. Musel jsem nejprve zlomit dogma veslařského paradoxu a následně si vybudovat pohybový návyk, kterým jsem nejenom vedl člun kupředu, ale byl ho schopen i briskně kormidlovat. Byl jsem si plně vědom závažnosti situace, vezouc svou ženu jedinou skrz čtyři nejobtížnější jezy řeky Vltavy. Přesto jsem neklesal na mysli a obrnil se myšlenkou, že vše dobře dopadne.

A jak jsem naplánoval, tak se stalo. První jezík byl na rozehřátí, sklidili jsme potlesk nejednoho korejského turisty a motivováni úspěchem veslovali k číslu dvě.

Při pohledu na vlnu-vracák, otvírající se na konci šlajsny jako tlama hladového draka, poklesne morálka nejednomu vodákovi. Na moment jsem zalitoval, že nejedu zády kupředu, ale pak jsem roztočil vesla mocnými pohyby a vydal se do ústí. Moje žena Klára, také zdatná vodačka, zaujala pozici sedící želvy, zatímco pevně svírala modrý batůžek s doklady a klíčky od auta. Zprvu se nic nedělo, ale ve chvíli se začala rychlost a sklon rapidně zvyšovat. Dále si pamatuji jen špici našeho plovidla směřující k obloze, Klárku opisující kružnici s nohama stejným směrem, vlnu převalující se přes pravobok a mokro. A pak bylo po všem. Byli jsme živí a zdraví a mohli si udělat druhé pod-jezové selfíčko. Yes! Člunek jsme elegantně vylili a navlhlí pokračovali dále.

U jezu s pořadovým číslem tři se splnily moje obavy. Člun je široký, vesla jeho šíři ještě umocňují a nejdou zatáhnout! Některé jezy jsou úzké, třeba jako krumlovská trojka. Opřel jsem se tedy do vesel a doufal, že hrubá síla a tažná síla vody vše vyřeší za nás. A vyřešila. Drhli jsme drhli, chvíli vlevo, chvíli vpravo, ale nakonec jsme z výpusti vystřelili jako projektil a mohli si udělat další čárku…a selfíčko. Obě vesla jsou v rozích obroušená, ale to nás nezastaví!

Čtvrtý a v pořadí poslední jez nás mátl. Měli jsme po jeho zdolání otvírat další obálku, jsme údajně sledováni osobami v převlecích a hlavně scenérie z vody je právě zde zcela úchvatná. Krumlovská secesní věž, akvadukt, most a restaurace kolem něj. Ne, tady nemůžeme zklamat! Nelenili jsme tedy a šli jsme do něj. Jeho pověst ho předchází, „udělat se“ tu nebyla ani pro kvalitního vodáka ostuda, ale holt pokrok nezastavíš…a místo divokého jezu nás čekal plastovými štětinami ochočený čůrek. Projeli jsme drtíc rohože a s vítězoslavným pokřikem zakotvili u písečného ostrůvku.

Ihned po přístání má žena Klára svými hbitými prstíky otevřela poslední obálku a jala se luštit šifru.

Kluci nás mají rádi, psalo se v ní, gratulují nám k výkonu a nachystali nám opulentní véču ve velkém stylu. V hotelu. Hlásit se máme na recepci a můžeme slyšet i cikánskou hudbu. Ale to je nám ale rébus. Tak, jak jsme předchozí indície zvládali s přehledem, tak tady…tady jsme byli v koncích. V poukaze na konzumaci dokonce chybělo i jméno hotelu, ale nakonec se právě tento kus papíru stal klíčem, podle kterého má důvtipná žena identifikovala místo, které se mělo stát dějištěm našeho novomanželského přežrání!

Nebyla to Cikánská jizba, ve které pracuje nevlastní bratr jednoho z organizátorů, ani protější hotel Edward Kelly, ale podnik s vintage vstupem, zrcadly a sofa císařovny Sissi – hotel Belárie. Přivolaná recepční Táňa spiklenecky mrkla na náš glejt a hned bylo jasné, že jsme tu správně. Ometla a připravila nejlepší-rohový stůl podniku a za několik desítek minut nám přinesla to, co jsme si objednali!

Kluci, moc vám všem děkujeme – speciálně zadákům-aspirantům, Vojtovi a Rohlíkovi, kteří to nejspíš celé připravili, objeli a zrealizovali. Ale i zbytku pauty-Tomišovi, Martinovi a Viťasovi, kteří je snad alespoň podporovali a akci spolufinancovali.

Taky vás máme rádi, moc jsme si to užili a těšíme se na tu společnou rundičku! 🙂

P.S. – když jsme zjistili, že na každém místě byly obálky dvě, sjeli jsme je vybrat do Vrábče a na „naší“ pumpu, kde jsme poděkovali obsluze za ochotu a nechali bonbonču, protože nás zachránili a byli milí. A to se cení.